Život se sociální fobií

3. února 2018 v 10:39 | Smutný Klaun |  Život psán krví
Jaké je to mít sociální fobii? No moc příjemné to tedy není když nedokážu vyjít mezi lidi. Prostě nesnáším velké davy a bojím se lidí. Je to ovšem dost na hovno nedokázat vyjít prakticky mezi lidi. Pak vám s těch bílích stěn začbe těžce jebat ve věži. Vůbec to není lehké bát se lidí a toho zlého světa tam venku. Je to hrozně nepříjemné nemoci jít ven, na nákup a celkově mezi lidi. Vlastně vám to znemožní to žít. Já když jsem byla malá tak jsem se ještě tolik lidí nebála, ale pak přišla postupně krutá šikana a já se začala bát lidí. Ano sociální fobii ve mne z 80% vytvořili lidi tím jak se ke mne chovali. Díky lidem jsem se začala bát lidí. Je to tak. Z velké části za mou teď už dost vážnou sociální fobii ve mne vyvolali lidi. Prostě mne zničili jakože psychicky, ale i mne dost mlátili, znásilnili atd. Takže dost pokusů o sebevraždu kvůli lidem. Nemám skoro nikoho. Nakonec mne každý pošle do prdele. Dřív nebo později. Nikdo nedává mé stavy, ale o tom jindy. Prostě vám to zničí úplně život. Jste stále doma a nedokážu jít ven. I když chci. Mám svá oblíbená místa bez lidí, ale jede se tam mezi lidma. Na ty místa moc lidí nechodí, ale to bych musela dokázat vyjít mezi lidi po cestě na ty místa. A po cestě na ty místa bývá dost lidí a pro to se tam nedokážu vyhrabat. Navíc jsem zjistila, že sama už mezi lidi nedokážu jít vůbec. Musí se mnou mezi lidmi venku být někdo komu věřím abych se cítila v bezpečí, že mi nikdo z nich neublíží. Sama mezi lidi už nedokážu jít, ale je tu jediná vyjímka a to je můj bipolární kamarád, kterému poslední dobou není psychicky vůbec dobře a potřebuje mne i když já sama na tom nejsem vůbec dobře a sama mám posledních pár měsíců co dělat abych se sama nezabila. Takže je to dost v prdeli. Kamarád teď má dost sebevražedné sklony a já se o něj dost bojím. To je jediná osoba díky, které dokážu jít sama mezi lidi, protože mne donutí to, že mu musim zabránit v sebevraždě, protože bez něj nedokážu žít. Takže ho musím držet před sebevraždou. On je to proč dýchám a i zároveň chci umřít. Ale prostě o něj nesmím přijít jinak bych se v tu chvíli šla okamżitě zabít já. To by mi v tu chvíli doslovně jeblo kdyby mi zemřel. Ne to ne. On musí žít. Pro mne.... Už má největší láska spáchala sebevraždu nepřežila bych kdyby mi spáchala sebevraždu další má láska... To už by byla 4 láska co by mi zemřela.. A to bych vážně nedala kdyby mi zemřela už čtvrtá má láska... Asi tak nějak...

 

Nemohu bez tebe být

3. února 2018 v 9:33 | Smutný Klaun |  Život psán krví
Ano je to tak. Je to divný, ale nemohu bez tebe existovat. Něco ve mne ti nedokáże doteď odolat. Už od prvního pohledu do tvých očí. Ten zlatý záblesk v tvých očích. Trpím bez tebe a tvé přítomnosti. Bez tebe jako bych najednou nemohla dýchat a jako bych uvnitř umírala. Po té době co se známe se toho hodně stalo. Mezi námi a tak celkově. Jeden bez druhého trpí už od první chvíle co jsme se viděli bez sebe nedokážeme existovat. Co se to tehdy stalo? To nikdo z nás neví. Ani jeden. Jen na to oba musíme myslet. Je to divný. Ani jeden neví co se mezi námi tehdy stalo, ale i když se nás dva snaží rozdělit tak se naše cesty stejně zase spojí v jednu. Ty beze mne nevydržíš a stejně se mi ozveš i když jsi věděl, že s toho budou problémy s tvou přítelkyní. Ale i tak jsi to nevydržel a musel jsi mne občas kontaktovat. Zakazovala ti vídat se semnou i když jsi chtěl mne vídat a to tě ničilo. A mne taky. Je to divný. I když jsi mi tak moc kvůli ni ublížil nedokážu se na tebe vysrat i když někdy fakt chci, protože nechci problèmy a být tebou stažena ještě níže než jsem. Sama jsem nešťastná a chci umřít. Možná právě co potřebuji a co mi chybí v životě jsi TY. Je to bez tebe hrozný. Bez tebe je mi divně. Jako by mé duši a něčemu ve mne něco chybělo. Obrovský kus mne a když nad tím vždy přemýšlím vybavím si tebe a to co se stalo když jsi se mi zjevil v životě. My k sobě prostě patříme a můžeme se tomu bránit jak chceme, ale stejně bez sebe nevydržíme a stejně se sejdeme protože jeden bez druhého neexistuje. Něco nás tehdy dost silně spojilo tak, že bez sebe trpíme a vždy když jsme spolu v objetí a dotýkáme se navzájem jsme najednou šťastný, že jsme jeden s druhým. Nedokážeme odolat jeden druhému a stejně se mezi námi skoro vždy něco odehraje i když tomu chceme se bránit, ale oba jsme si uvědomili, že tomu nejde odolat. Je to jako zemská přitažlivot. Je to něco co nejde popsat slovy jen vím, že bez tebe nedokážu dýchat...


Šikana

3. února 2018 v 9:07 | Smutný Klaun |  Život psán krví
Kdo z vás tu byl šikanován? Já tedy ano. Jak fyzicky tak psychicky. Už od mala od táborů mne ostatní mlátili. Už od mala jsem prostě jiná. Díky mým nemocem. Ale o tom později. Šikana... Doteď jsem šikanována od okolí a to mne ani neznají osobně. Lidé mne poslední dobou dohánějí k ůplnému šílenství a k úplnému zhroucení..ano poslední dobou se hroutím pořád. Každou chvíli pořezaný ruce. Úzkosti, ale o tom taky jinak. Jak šikanovali vás? Jestli někdy ano. Mne bili takže jsem domu chodila s modřinami a doma mne taky šikanovali. Tedy spíše nevlastní otec. Psychiatři mi zničili život, protože jsou úplně blbý a tvrdili celou dobu, že jsem zdravá i když od cca 8 let žeru všechny možný léky. Ale bipolární poruchu mi psychiatrička řekla až nedávno. S bipolární afektivní poruchou neboli BAP se léčím teprve pár měsíců kdy mi psychiatřička řekla, že ty stavy jsou spády z depresí do mánií, ale musím ji donutit aby mi to napsala na papír. Raději. Do budoucna se tato diagnoza na tom papíře může hodit, že? Až na to, že jsem u ni nebyla tak 4 měsíce kvůli psychice a hlavně zdraví. Jsem pořád nemocná do toho se mi vrátili teploty a hrozně mne bolí v krku. Tak že nemohu moc mluvit. Tento měsíc mám jít na odběry krve kvůli tomu jak je mi furt na blití a stále zvracím... No to je jedno...

 


Láska

3. února 2018 v 8:41 | Smutný Klaun |  Myšlenky a Úvahy
Co je to vlastně láska? Pro každého něco jiného. Pro někoho sex a pro někoho zase je přednější něha. Ale co to je láska? Něco zvláštního. Někdo tvrdí, že láska je jen chemie, ale já bych řekla, že to není zcela pravda. Navíc je více druhů lásky. Rodiná láska, přátelská láska, a pak celková láska. Když někoho milujeme tak nás sice i sexuálně vzrušuje, ale je to, že bez té osoby nedokážete být a existovat. Je to něco, že bez té osoby nedokážete žít. Bez té osoby je váš život prázdnější než normálně. Máte pocit, že vám najednou něco chybí a pak si uvědomíte, že vám chybí ona osoba. Láska je složitá a snad nemá ani definici. Je to duševní pouto, ale proč se stává, že občas ta láska vyprchá a jdeme za někým jiným? Je to z toho důvodu, že třeba postupňe začneme zjišťovat, že ona osoba vlastně není to co jsme hledali a, že si vlastně nerozumíme, ale tyto věci se bohužel ukazují většinou až když je pozdě. Ale horší je, že si ty lidi na sebe nějak prostě zvyknou a oto těžší je tu osobu opustit najednou. Bývá to dost složité. Či ty vztahy mohou skončit kvůli dálce, protože když někoho milujete chcete být stále s milovanou osobou. Prostě když najednou nemůžete být spolu i když se milujete tak to většinou skončí, protože když někoho milujete tak podvědomě chcete být stále s tou osobou. Takže nakonec trpíte oba, že nemůžete být spolu atd.... Prostě je to dosti slożité...


Život

2. února 2018 v 23:41 | Smutný Klaun |  Myšlenky a Úvahy
Život umí být slušně krutý a nesnesitelný tak, že začnete litovat toho, že jste se narodili. Každý se může dostat do stavu kdy by byl raději mrtvý. Když se zhroutí vše na čem vám záleżelo a co vás drželo před sebevraždou. Když se zhroutí celý váš život tak se automaticky zhroutíte taky. Każdému se někdy něco posere, ale każdý vnímá ty situace jinak. Každý jsme jiný, ale je to divný jsme i úplně stejný. Prostě existuje něco nepopsatelnèho v čem je každý z nás úplně stejný i když každý z nás miluje a nenávidí něco jiného, každý má rád jinou hudbu či styl, ale vždy je tu něco co máme všichni stejný, ale neřekla bych, že to co máme všichni stejný je právě život, protože každý z nás má úplně odlišný životní příběh i psychické rozpoložení. Takže život to asi fakt nebude, ale doteď nemohu přijít na to co nás tedy spojuje, ale vím, že všichni máme něco stejný. Ale co to je mi stále záhadou. A co to vlastně je život? A co když ten pravý život je až po smrti? Někdy si říkám, że nic nedává smysl. Spíše nedokážu ma ten smysl přijít, ale smysl vlastně čeho? A co když opravdu smysl je jen čistý výmysl lidstva? Co když lidè jen vymysleli název toho slova bez hlubšího smyslu? Jinak to nedává logiku. Kako aspergr nechápu nic co nemá logiku a toto jednoduše žádnou logiku nemá. Asi jsem opravdu divná, ale poslední dobou nad tím musím přemýšlet čím dál více. No zatím čau. Brzy vítejte u dalšího článku.


Kam dál